17. listopad a přesun majetku

17. listopad 1989 se nesmazatelně zapsal do Česko-Slovenských dějin. Asi není nutné zdůrazňovat význam celého listopadového dění pro demokracii. Musíme si ale uvědomit, že každá revoluce s sebou přináší mnoho vedlejších efektů. Ty by rozhodně neměly upadnout v zapomnění. Přechod od komunismu do demokratické společnosti, z centrálně řízené do tržní ekonomiky byl z finančního hlediska hodně „šílený“. Celé 90. roky se prakticky nesly v duchu finančních podvodů ze strany politiků, novopečených podnikatelů/veksláků a mafiánů. Tyto tři skupiny často patřily do jednoho celku a to i na nejvyšších společenských příčkách.

Několik dokumentaristů už nachází odvahu odhalovat popřevratové události, které skutečně nejsou moc romantické. Naposledy se k divákům dostal dokument Mečiar. Rozhodně doporučujeme podívat se na něj kvůli výukovým účelům.

Legendární „podvůdky“ a privatizace státního majetku

Zejména na počátku a v polovině 90. let chtěli politici co nejrychleji naplnit revoluční sliby a privatizovat státní podniky. Zkusme se myšlenkově přenést třeba do roku 1993, kdy měli běžní lidé pořád myšlení z komunismu, tedy „věříme našim politickým a ekonomickým vůdcům“. Proto se nikdo moc nepozastavoval nad tím, jak se přesouvá veřejný majetek, který patřil všem, do rukou pár jedinců. Podívejme se na jednu z nejlegendárnějších privatizačních kauz ze Slovenska.

V srpnu 1995 prezídium Fondu národního majetku rozhodlo o prodeji 39 % akcií rafinérie Slovnaft v prospěch společnosti Slovintegra, kterou založilo 19 manažerů Slovnaftu. Formálně se prodej uskutečnil za 6,4 miliardy korun, což byla přibližně tržní hodnota podílu.

Jenomže ve smlouvě o prodeji bylo několik ustanovení, které cenu redukovaly. Konkrétně, pokud nový akcionář prosadí, aby Slovnaft proinvestoval v nejbližších letech několik miliard, odpustí se z prodejní ceny 3 miliardy korunu. Krása ale byla v tom, že nové investiční projekty už byly nastaveny tak, aby se uvedená částka skutečně proinvestovala. Taktéž se vůbec nejednalo o nové investice Slovintegra, ale investice samotného Slovnaftu. Další sleva ve výši 2,4 mld. korun se uplatnila, pokud by Slovnaft dosáhl určitý zisk. V tom je opět fígl, jelikož v předchozích letech už Slovnaft daný zisk dosahoval a nebyl důvod, proč by neměl kladné výsledky zopakovat i v budoucnosti. Skutečná prodejní cena tedy byla 1 mld. korun (156 korun za akcii), což bylo potvrzené i pomocí splátkového kalendáře nastaveného na deset let po 100 mil. Kč (splátky nebyly vůbec úročené). Na první splátku si Slovintegra půjčila v Poľnobance a peníze skutečně do FNM odešly.

Poslední kouzelný bod privatizace byl v tom, že dividenda Slovnaftu, která připadal na 39 % akcií, byla vyšší než 100 mil. korun. Slovintegra tedy z první vyplacené dividendy splatila dluh Poľnobance a pak už jenom splácela peníze dle splátkového kalendáře.

Když se nad celou privatizaci zamyslíme, tak jedinou investicí, kterou museli manažeři Slovnaftu udělat, byl vklad 1 mil. Kč do nové společnosti Slovintegra. Zbylé prostředky získali buď půjčkou anebo z interních zdrojů privatizovaného podniku.

Jinak několik dní před zmíněnou privatizací se prodávalo 10 % akcií Slovnaftu do EBRD za cenu 1000 korun za kus. Pokud by se za tuto cenu prodával balík 39 %, tak by byla tržní cena 6,4 mld. korun. To je přesně cena, za kterou se Slovnaft privatizoval do Slovintegry.

V roce 1997 pak Slovintegra získala od FNM dalších 15 % za 155 korun na akcii a celý Slovnaft ovládla. Peníze na tuto transakci získala tak, že 3 % akcií prodala za tržní cenu, která byla mnohem výše. V roce 1999 nastalo po obrovské a oprávněné kritice navrácení 10 % akcií do FNM. Jenomže to už byla předběžně domluvena další transakce. V roce 2000 se prodalo 36 % Slovnaftu maďarské společnosti MOL za 262 milionů dolarů (cca 10 miliard korun) s tím, že MOL měl neveřejnou opci na odkoupení dalších akcií (cena byla pravděpodobně obdobná).

Manažeři ze Slovintegry si tak v průběhu pěti let přišli na více než 10 miliard korun, přičemž jim stačilo za 1 milion korun založit akciovou společnost. Cvičně si můžeme vypočíst anualizovanou výnosnost, která dosahuje více než 500 %. No a kdo byli privatizující manažeři? Lidé dosazeni přes Fond národního majetku, který byl ovládán tehdejší koalicí.

Privatizačních a tunelářských kauz bylo mnoho. Slovnaft byl největší privatizovaný projekt na Slovensku. Šílené praktiky ale probíhaly i u jiných podniků. Kupříkladu na Slovensku to byly VSŽ, Nafta Gbely či Prvá slovenská investičná spoločnosť. V ČR vybrané skupiny lidí také levně koupily nebo vytunelovaly hned několik firem. Zmínit můžeme Motoinvest, Agrobanku, Harvardské fondy či H-Systém.

Pokud se podíváme na žebříčky současných česko-slovenských miliardářů, tak řada z nich má nějaký ten škraloup.

Ponaučení z devadesátek

Kauzy z 90. let odhalují několik důležitých myšlenek, které si musíme uvědomit. Revoluce a převraty jsou vždy spojeny s přesunem majetku, při kterém se z obyčejných zlodějíčků mohou stát vážení občané. Peníze a majetek skutečně hýbou světem. Platilo to v minulosti, platí to teď a bude to platit i v budoucnosti. Pořád se řeší, že české platy stále zaostávají za platy v zahraničí. Tento stav ale vůbec není překvapující. I socialistické podniky skrývaly v sobě spoustu hodnoty. Pokud se v 90. letech dostal státní majetek do několika málo rukou, tak už logicky nezbyly peníze pro zbytek občanů.

Nové peníze se v ekonomice vytváří relativně pomalu (i v období kvantitativního uvolňování), mnohem častější je přesouvání z  rukou do rukou. Někdy je přesouvání peněz rychlejší (případ privatizace nebo i legitimních podnikatelských a investičních projektů), jindy je přesun pomalejší (kupříkladu nabízení spořicích účtů dlouhodobým investorům).

Sledujte náš newsletter a sociální sítě Facebook a Twitter, kde máme pro investory připravené další informace k finančním trhům, ekonomice a aktivům.